Odeslat stránku e-mailem

Navigace

Obsah

Na úsvitu dějin

Lubná u Rakovníka, jedna z více než 6 250 českách obcí, je pra starého
původu: existuje o ní písemný záznam již z roku 1057, kdy v Čechách
vládl kníže Spytihněv II. Významným datem v její historii se stal rok
1315, kdy český král Jan Lucemburský vydal na hradě Křivoklátu list, jímž
„ves Lubnou vysadil právem zákupným“, což byla forma poddanského
dědičného držení půdy. Nabyvatel ji získal od jejího vlastníka za vyplacení
jednorázové částky a odváděni fi xní roční feudální renty.
Vyznačuje se jedinečnou kontinuitou osídlení, které dosahuje až k samým
počátkům lidského rodu. Jeden z jeho prvních předsta vitelů Homo
sapiens /Člověk moudrý/ ze starší doby kamenné se tu objevil snad již
před 300 000 lety. V mladší době kamenné, před 23 000 lety, na něho
navázal příslušník jeho poddruhu Homo sapiens sapiens, který je naším
přímým lidským předkem. Jeho přítomnost prolíná nejen mladším
paleolitem, ale i mezolitem, eneolitem, dobou bronzovou, železnou
a římskou, i dobou, kterou otevřel příchod nejstarších Slovanů z východu,
kdy zdejší kraj patřil k nejzápadnější výspě slovanského kmene Čechů. 1)
Po svém vzniku v 11. století sdílela Lubná sple tité osudy raného českého
státu. Nejtěžší chvíle zažila za prvního evropského válečného konfl iktu,
třicetileté války/1618 - 1648/, kdy byla zcela zpusto šena, a od roku 1633
neměla ani jediného obyvatele. Když jejími troskami táhl v roce 1648
švédský generál Königsmark, nesetkal se tu s nejmenší stopou života.
Zhruba o dvě století později měla obnovená obec podle písemných
záznamů 486 obyvatel. Svou daň si vyžádaly i dvě nejstrašnější války
v lidských dějinách ve 20. století, jejichž oběti připomíná pietní památník
na kopci s dominujícím kostelem 2), kolem něhož během 19. století vznikl
kruh novověkých sídel. Z nichž první číslo popisné /u Vlčků/ leží nedaleko
výšiny Na Doubravách, míst prehistorického osídlení, s nímž seznámil odborný
svět jako s prvním mladopaleolitickým sídlištěm v Čechách v roce
1) Starší doba kamenná /paleolit/ trvala od 2,5 milionu let do 250 000 let př. Kr., střední
250 000 - 40 000, mladší 40 000 - 10 000, pozdní 10 000 - 8000, mezolit 8000 - 5500,
neolit 5500 - 3800, eneolit 3800 - 2100 a doba bronzová 2100 - 700 let př. Kr. Doba
železná se starším obdobím halštatským a mladším latenským spadá od doby 700 let př.
Kr. do přelomu letopočtu, doba římská pak od 1. do 4. století. Ta předcházela příchodu
slovanských kmenů v 6. století.
2) O původním kostele sv. Jiří je písemný záznam z roku 1357. Z roku 1583 pocházel zvon,
který byl poškozen při zvonění proti mračnům v roce 1857 přelit. Na východní straně
nesl úryvek z Žalmu 84: „Srdce mé i tělo mé plesají k Bohu živému.“
4 5
1890 profesor rakovnické reálky Jan Kušta. Do nového tisí ciletí vstoupila
Lubná se 719 obyvateli. V roce 2004 jejich počet přesáhl 770.
Názornou představu o reliéfu, v němž se rozkládá, nám poskytne
kruhový panoramatický výhled od triangulačního bodu 409 m. n. m.,
Plánského kopce, v polích západně od vesnice. Na východě je zarámován
břidličnatou vrchovinou křivoklátských lesů, od nichž se k západu táhne
pás porfyrových hřebenů, které dosahují na jižním obzoru Seneckou horou
nejvyšší nadmořské výšky 535 metrů. Západní obzor uzavírají žulové
petrohradské kopce, které dosahuji největší výše 603 m. n. m. Plavečským
vrchem. Na severu se tyčí opukový Džbán s nejvyšším bodem 536 m. n. m.
a Louštín, který dosahuje téže výšky. Mezi těmito hřebeny se prostírá
Rakovnická kotlina s průměrnou nadmořskou výškou přes 350 m.
Pro Lubnou jsou charakteristické žilné živcové hnědočervené porfyry,
které tvoří vlnící se pás hřebenů uzavírajících východní a jižní obzor.
Porfyry prostupuje mladší tmavý už šedý diorit. Dno Rakovnické pánve
tvoří algonkické břidlice v hloubce od 170 m. Jižní pás Senecké hory je
hranicí, za níž se prostírá jižní kraj břid lic, které tvoří údolí Berounky.
Kdybychom popustili uzdu představivosti a vydali se z tohoto místa na
cestu proti proudu času až ke vzniku naší planety před asi 4,7 miliardy let,
stali bychom se svědky vzrušujících událostí geologické minulosti Země.
Ty byly důsledkem horotvorných procesů, které vyvolaly pohyby zemských
litosférických desek /tvoří je zemská kůra s částí jejího svrchního pláště/,
uváděných do pohybu mocnou energií zemského nitra. 3)
3) Geologická minulost Země se dělí na následující období:
Prekambrium /pravěk Země/: Od vzniku pevné zemské kůry do doby před 590 000 lety
Prvohory /starověk Země/:
Kambrium před 590 - 500 miliony lety
Ordovik před 500 - 440 miliony lety
Silur před 440 - 410 miliony lety
Devon před 410 - 360 miliony lety
Karbon před 360 - 290 miliony lety
Perm před 290 - 250 miliony lety
Druhohory /středověk Země/
Trias před 250 - 210 miliony lety
Jura před 210 - 140 miliony lety
Křída před 140 - 66 miliony lety
Třetihory /novověk Země/
Paleocén před 66 - 55 miliony lety
Eocén před 55 - 36 miliony lety
Oligocén před 36 - 24 miliony lety
V mladší části prekambria, algonkiu, sem proniklo hluboké moře, na
jehož dně se ukládal jílovitý kal, bahno a jemné písky, z nichž vznikly
jílovité břidlice. Pozdější kambrické moře z jihu však už sem nedosáhlo.
Tektonickým poklesem koncem devonu pak vznikla Rakovnická pánev
v důsledku hercynského vrásnění.
Po explozivním rozvoji v kambriu opustil v teplém siluru život původní
vodní prostředí a pokračoval v rychlém vývoji na souši. Tam se nejdříve
uchytilo primitivní rostlinstvo, jehož pozdějšími hlavními představiteli
byly přesličky, plavuně a kapradiny, které nabyly v devonu již stromovitého
vzezření. V důsledku tropického klimatu, které vládlo v době, kdy Evropa
byla na své cestě geologickými obdobími ještě v oblasti rovníku, nezadaly
si svou výškou s dnešními lubenskými topoly.
Geologický charakter Lubné nejvýrazněji ovlivnilo období kar bonu.
Vyzdvižením mořského dna, které způsobil náraz obrovského jižního
pevninského bloku Gondwany /zahrnoval Jižní Ameriku, Afriku,
Antarktidu a Austrálii/ na severní blok Laurasii /tvořený spojenou
Evropou a Severní Amerikou/ vznikly ve střední Evropě mělké vodní
pánve, jezera a laguny. Ty byly odděleny od sebe horskými hřebeny
vyvrásněných masívů. Tyto prohlubně zarůstaly závratnou rychlostí
v tehdejším tropickém klimatu bující pralesní vegetací, jež se před 300
miliony lety stala jakousi konzervou intenzivního slu nečního záření.
Obrovská množství mohutných stromů vyvrácených při prudkých
bouřích, které se hromadily v prohlubních a překrývaly ná nosy bahna,
písku a štěrku, se stala výchozím materiálem pro vznik uhlí, zkamenělé
sluneční energie. 4)
Tehdy se stala oblast, v níž leží dnešní Lubné, součástí celosvětového
superkontinentu Pangey, která byla omývána praoceánem Panthalassou.
Miocén před 24 - 5 miliony lety
Pliocén před 5 - 1,8 milionu let
Čtvrtohory
/pleistocén/: 1,8 - 10 000 let př. Kr.
Holocén /doba poledová/ po 10 000 let př. Kr.
4) Uhlí se těžilo v lubenských dolech od roku 1828. Z dolu Ignác na samotě Brantu,
jenž byl vyhlouben v roce 1875, vedla železniční vlečka na lubenské nádraží, odkud
se vyvážely desítky vagónů každodenně vytěženého uhlí. Ve své době byl Ignác
nejmoderněji vybaveným dolem v rakousko-uherské monarchii. Strojní zařízení, které
sem bylo dovezeno z Velké Británie, bylo pova žováno za div hornické techniky. Ignác už
dnes nepřipomínají ani jeho odvaly a bývalý důl 1. máj na vrcholu návrší Na borech nad
Černým potokem připomíná už jen jeho těžní věž.
6 7
Ve vědeckém světě získala Lubná proslulost také nálezy zkamenělých
živočichů, které určil ve zdejších karbonských vrstvách Jan Kušta / bylo
to 11 druhů pavouků, čtyři polostíři a dva štíři/.Tehdy, koncem 19. století,
to byl nejbohatší nález karbonských členovců na světě.
Ze suchého permu pochází červený pískovec. Druhohorní trias a jura
tu chybějí. Třetihorní mělké moře z období křídy, které zasáhlo na
Rakovnicko, připomínají jeho vyzdvižené usazeniny na se verním obzoru
v opukových masívech Džbánu a Louštína. V pozdní fázi třetihor překryly
permokarbonské horniny písčitoštěrkové nánosy. Temně šedé jílovce,
vrstevnaté jílovité sedimenty, se změnily v lupky, z nichž se vypálením
vyrábí ohnivzdorný šamot, a bílé jíly se staly výchozí surovinou pro
rozvinutý keramický průmysl.
Pohled na sever nás zanese k výšině, na níž kdysi stál hrad Hlavačov.
Těmito místy se z dnešního Plzeňska ke Křivoklátu, Svojetínu, Žatci a do
tehdejšího velkého podkrušnohorského jezera valily v mohutném řečišti
vody veletoku Praberounky, jež tu zanechala mocné písečné usazeniny.
Praberounka byla ve své době, před dvěma miliony let, hlavní českou
řekou /dnešní Berounka vznikla teprve později v důsledku tektonických
pohybů/.
Vrchol západního zkoseného výběžku Džbánu Rovina /526 m. n. m./
podněcuje představivost jeho návštěvníků dosud jasně nevysvětleným
původem čtrnácti kamenných řad, které se táhnou severojižním směrem.
Tyto řady dlouhé 400 metrů a vzdálené od sebe 20 - 30 metrů, sestávají
z 2200 křemencových balvanů. Nejfantastičtější vysvětlení tohoto
kamenného tajemství přinášejí zastánci existence UF0, podle nichž byla
tato místa přistávací plochou létajících talířů kosmických civilizací. Podle
střídmějších názorů byla jakási „českým Carnakem“.
Za jasnějšího počasí z Plánského kopce je možno vidět přes Džbán siluetu
Českého středohoří a přes Petrohradské kopce zvlněný pás Krušných hor.
Obrátíme-li zraky blíže, na severní okraj Lubné, jemuž dlouho dominoval
vysoký komín bývalé cihelny, utkví na místech, které si získalo světovou
proslulost jako významná archeologická lokalita. Tam, na povlovném
jihovýchodním úbočí nevýrazné výšiny Na Doubravách, která se téměř
neznatelně svažuje k Černému potoku, se navršila sprašová závěj, kterou
kdysi vytvořily severní větry. Pod vrstvou této cihlářské hlíny objevil
Jan Kušta v roce 1890 nejstarší kamenný nástroj prvního představitele
lidského rodu Homo sapiens, pěstní klín. Ten tu znova spatři1 světlo
světa po asi 300 000 letech .
Jan Kušta tu rovněž pod vrstvou spraše objevil i první známé
mladopaleolitické sídliště v Čechách z doby před 23 000 lety, které je dnes
nejvýznamnějším českým nalezištěm z období gravettienu.
Odtud pozoroval náš předek východ životodárného slunce nad vl nami
Kozích hřbetů a sledoval jeho dráhu po nebeské klenbě. Netušil, že daleko
na jihovýchodě, ve východní Africe, byla kolébka jeho předků. Jeho svět
byl vymezen pohyby ve stopách lovených zvířat. Netušil, že na Blízkém
východe vzniknou první místa a státy na světe a že se odtud začne sířit
křesťanství, dnes nejrozšířenější náboženství na světě. Pro něho byl
jihovýchod místem rodícího se tepla, které přinášely paprsky stoupajícího
slunce.
Č l ov ě k v r ch o l em
živo č i š n é ř í š e
Člověkem vyvrcholil vývoj živočišné říše. Kdybychom se ubírali po
stopách vývoje života, dospěli bychom až na samý začátek jeho vzniku,
který se podle nejnovějších údajů klade do doby před 4,4 mi liardy let.
V prekambriu, nejdelším období geologických dějin Země, byl velice
pomalý, Nejstarší jednobuněčné organismy živočišné říše jsou známy
teprve z období před 1,1 miliardou let a podříše mnohobuněčných se
začala rozvíjet před 600 miliony let. Z nich se v kam briu, v němž nastal
vývojový skok života, vyvinuli bezobratlí.
V systematickém zařazení člověka mu v živočišné říši předcházel kmen
strunatců a podkmen obratlovců. Hřbetní strunu strunatců nahra dila
páteř tvořená obratli. První zástupci kmene obratlovců se objevují během
ordoviku a siluru a podobají se rybám /odtud název praryby, i když ve
skutečnosti s nimi neměli mnoho společného/. Na rozhraní devonu
a karbonu osídlují první obratlovci souše. Z pla zů, kteří tehdy vládli Zemi,
se vyvíjí nenápadně třída drobných savců a podtřída placentálů. Od těch
směřuje vývoj k řádu primátů, kteří se dělí na dva podřády : vyšší Simiae
či Anthropoidea a nižší poloopice /Prosimiae/.
8 9
V rámci vyšších primátů je člověk součástí nadčeledi Hominoidea. Ta
vychází ze společného vývojového proudu člověka a lidoopů, z něhož se asi
před 24 miliony let odštěpila linie nejvzdálenějšího příbuzného člověka
gibbona, před sedmi miliony let orangutana a před čtyřmi miliony let
australopitéka.
Další fázi vývoje představuje čeleď primátů Hominidae. Zahrnuje
australopitéky, rod hominidů, kteří žili v pliocénu a pleistocénu v kolébce
lidstva, Africe. Název australopitéka pochází od profesora Johannesburské
univerzity Raymonda Darta z roku 1924 /Australopithecus znamená Jižní
opice/. Za jeho výchozí formu je považován Australopithecus afarensis, na
něhož před třemi miliony let navázal Austra lopithecus africanus, který
přejel z lesního prostředí k životu ve stepi. To vedlo k jeho vzpřímené
chůzi, sdružování v prvotní tlupy a novým formám dorozumívání gesty
a zvukovými signály, k zárodkům řeči, jež nakonec vyústila v lidském
abstraktním myšlení.
První australopitéci žili před čtyřmi miliony let na území vý chodní a jižní
Afriky, dnešní Keně a Tanzanie /podle nejnovějších poznatků se toto
datum může posunout mnohem dále do minulosti/. Chodili vzpřímeně
a používali již jednoduché kamenné nástroje, které jsou řazeny do první,
tzv. olduvajské kultury /nazvané podle Olduvajské rokle na pokraji planiny
Serengeti v Tanzanii, kde byly jejich kosterní pozůstatky nalezeny/. Byli
vysocí asi 120 cm.
Do čeledi Hominidae patří i rod Homo, který reprezentuje jeho
nejprimitivnější představitel Homo habilis /člověk obratný/. Tito hominidi
začali již před 2,5 milionu let vyrábět kamenné nástroje opracováním
kamenných valounů, z nichž odrážením zhotovovali jádra, používaná
jako sekáče a úštěpy, jež připomínají čepele. Tyto nástroje položily
v Olduvaji před 1,5 milionu let základy nové kultury, acheulské, která
se vyznačovala používáním pěstních klínů, univerzálních nástrojů, jež
sloužily ke kopání, řezání, sekání i jako zbraň. Ty používal Homo erectus
/člověk vzpřímený/, který se vyvinul z Homo habilis v době před 2 - 1,5
milionu let.
Z africké domoviny se pak Homo erectus začal šířit do celého světa.
Na něho navázal druh Homo sapiens. Jeho poddruh Homo sapiens
neanderthalensis, neandrtálec, se stal jeho slepou větví a v době asi
před 35 000 let záhadně vymizel. S neandrtálcem, který žil ve středním
paleolitu, zanikla i jeho moustierské kultura /byla nazvána podle jeskyně
Le Moustier nedaleko Les Eyzies-de-Tayac na řece Vezeře ve Francii/.
Další poddruh Homo sapiens sapiens se již anatomicky neliší od dnešního
člověka.
Rod Homo erectus v Čechách představuje tzv. přezletický člověk /jeho
sídliště bylo objeveno v roce 1968 u Prahy/. Tento první známý Evropan
žil asi před 700 000 lety, kdy počet obyvatel na naší planetě se pohyboval
kolem sta tisíc. Z mindelské doby ledové 5) pochází tzv. heidelberský
člověk, jehož čelist byla nalezena v roce 1907 v pískovně u vesnice Maueru
poblíž německého Heidelbergu.
Ne j s t a r š í lu b e ns k ý č lově k
V mindelském glaciálu se severský ledovec rozšířil až k našim dnešním
severním hranicím a svým chladem ovlivňoval počasí v celé střední
Evropě. K tomuto vlivu přispíval i mohutný alpský ledovec. Místní ledovce
byly i v Krkonoších a na Šumavě. Chlad nému počasí se přizpůsobilo
rostlinstvo i živočichové. Živočišnému světu vládli otužilí mamuti,
srstnatí nosorožci a mezi nimi se pohybovala stáda sobů.
V této době se rozvíjela abbévilleská kultura /nazvaná podle naleziště
a města Abbéville, v blízkosti ústí řeky Sommy do Lamanšského
průlivu/.
Mezi mindelskou a risskou dobou ledovou se rozvíjí acheulská kultura
/nazvaná podle naleziště na předměstí francouzskéko města Amiensu
Saint-Acheul/, která je datována obdobím před 350 000 až 100 000 lety.
Na začátku této doby meziledové vzniká v Evropě rod Homo sapiens. Za
jeho nejranějšího představitele je považován tzv. steinheimský člověk /
jeho čelist byla objevena v roce 1933 ve Steinheimu poblíž Stuttgartu/.
5) Doby ledové /glaciály/ a teplejší doby meziledové /interglaciály mají následující
chronologickou dataci:
Glaciál donau před 1,8 - 1.38 milionu let
Interglaciál donau-günz před 1,38- 1.18 milionu let
Glaciál günz před 1,18 mil. let- 720 000 lety
Interglaciál günz-mindel před 720 000 - 440 000 lety
Glaciál mindel před 440 000 - 320 000 lety
Interglaciál mindel-riss před 320 000 - 180 000 lety
Glaciál riss před 180 000 - 120 000 lety
Interglaciál riss-würm před 120 000 - 70 000 lety
Glaciál würm před 70 000 - 12 000 lety
10 11
Lubná patří k jednomu z nejdůležitějších nalezišť pěstního klínu se
staršího acheulu, lidy vládlo teplé a vlhké počasí. Tento nástroj tu
zanechali dávní lovci, kteří tudy procházeli. Tím se do nejvzdálenější
historie Lubné zapsali první příslušníci lidského rodu, kterých bylo na
celém světě jen několik set tisíc. Zůstává otázkou, zda již neměli v těchto
místech předchůdce, protože Jan Kušta objevil v lubenské lokalitě
i úštěpy clactonské industrie /tyto nástroje byly nazvány podle naleziště
v Clacton-on-Sea na východním pobřeží Anglie/, které pocházejí z ještě
starší doby.
Od Ve ze r y
k lu b e ns kému j e ze ru
Francouzská vesnice Les Eyzies-de-Tayac, jež leží v historickém kraji
Périgord, se těší názvu „světového hlavního města prehistorie“. Protéká
jí romantická řeka Vezera, přítok řeky Dordogne. Její klikatící tok lemují
malebná údolí s vápencovými skalami s četnými jeskyněmi, které se kdysi
stávaly lidskými obydlími. O unikátním postavení vesnice svědčí místní
Národní muzeum prehistorie, které je přímo zabudované do vápencového
skalního masívu.
V meandru řeky nad vesnicí je skalní převis, v němž byly při
stavbě železniční trati v roce 1868 odhaleny kosterní pozůstatky
pěti lidí, kteří byli nazváni podle jména poustevníka, jenž se uchýlil
do zdejší skalní samoty, cromagnonci. Tito lidé dnešního typu se
objevili v první polovině würmského glaciálu, asi před 40 000 -
30 000 lety. V té době tvořila střední Evropa mezi dnešní Paříží,
Prahou,Vídní a Budapeští široký meziledovcový koridor, jímž se
pohybovala stáda zvěře, sledovaná jejími lovci. V důsledku zalednění
ležela hladina Atlantského oceánu až o 130 metrů níže než dnes. Jižní
část ledovce zasahovala až za dnešní Berlín, Varšavu a Moskvu. Na západě
pak pokrýval skoro celou Velkou Británii.
Původní vlastí cromagnonců byla Afrika, kterou opustili asi před 100 000
lety, kdy na celém světě žilo asi půl milionu lidí. Tito lidé, kteří byli zařazeni
pod název Homo sapiens sapiens, měli kapacitu lebky kolem 1500 cm3,
což odpovídá velikosti mozkovny dnešního člověka. Ve srovnání s ním
však byli větší a robustnější. Jejich psychika byla značně rozvinutá. Uměli
abstraktně myslet a artikulovaně mluvit. Duchovní úroveň těchto lidí
charakterizují rozvinuté lovecké a pohřební kulty a iniciační slavnosti na
prahu dospělosti mladých příslušníků loveckých tlup. Jejich svět se točil
kolem lovu, na který byli odkázáni, protože rostlinná potrava jim zdaleka
nestačila. Mezi hlavní lovná zvířata patřil mohutný mamut, obávaný
a nebezpečný srstnatý nosorožec, tur, bizon, rychlonohá a ostražitá sajga
a divoký kůň. Polovinu až dvě třetiny ulovených zvířat však tvořili sobi.
Věk cromagnonců nese název aurignacien /podle nálezů v jeskyni
Aurignac při úpatí francouzských Pyrenejí, jihozápadně od Toulouse/.
Tato kultura mladšího paleolitu se rozvíjela před 30 000 - 27 000 lety
př. Kr. Cromagnonci, kteří byli nositeli této kultury, žili od Španělska
a Francie přes střední Evropu až k povodí Donu.
Toto osídlení se objevilo i na lubenském jižním břehu velikého jezera
v oblasti dnešního Rakovníka, které svými rameny zasahovalo mj.
k dnešním Senomatům a Lišanům. Výzkum aurignacké stanice u to hoto
jižního břehu, na kterou navázala osídlení z následujícího gravettského
období, řídil začátkem 30. let minulého století významný český archeolog
J. Böhm, který ji označil za „jedinečnou“. Toto unikátní naleziště, v němž
bylo vedle fosilních kostí soba, pratura a dalších živočichů nalezeno na
800 kusů pazourků, navštívili i další přední čeští odborníci. J. Böhm
pokračoval v průzkumu aurignackého osídlení v Lubné i v roce 1949.
Lubenská lokalita odpovídala typickému sídlišti aurignackého ob dobí.
Tato sídliště byla budována na návrších s dobrým rozhledem v nadmořské
výšce 250 - 400 metrů. Lubenská aurignacká lokalita na sprašovém návrší
Na Doubravách ve výšce 364 m. n. m. se povlovně svažuje ke korytu
dnešního Černého potoka.
Nejv ý znamn ě j š í g rave t t s ká
lo k a l i t a v Č e chá ch
Lubná získala světovou proslulost svým osídlením v období gravettienu
/toto období vyspělé mladopaleolitické kultury je datováno dobou mezi
28 000 - 18 000 let př. Kr./. Gravettien nese svůj název podle jeskyně
La Gravette u řeky Couze, levobřežního přítoku řeky Dordogne, poblíž
12 13
francouzské obce Bayac. Ve střední Evropě ho reprezentuje tzv. východní
gravettien, k němuž patří světoznámá sídliště v Pavlově, Dolních
Věstonicích a v Předmostí. Lubná, na rozdíl od starších sídlišť na Moravě,
nevyhazuje jejich kulturní znaky a je charakteristická svébytnou kulturou.
Významným rysem období gravettienu u nás je skutečnost, že naše země
byly dosud nejhustěji osídleny. V té době překročil počet obyvatel světa
první milion.
Na závětrné straně návrší Na Doubravách, na severovýchodním okraji
Lubné, objevil Jan Kušta v roce 1890 pod navátou vrstvou spraše v místě
výkopu pro komín bývalé cihelny první mladopaleoli tické sídliště
v Čechách, které dnes představuje nejvýznamnější českou gravettskou
lokalitu. V hloubce 1,5 metru pod ornicí od halil nejbohatší archeologické
naleziště své doby, v němž objevil tisíce pazourkových nástrojů
a odštěpků a velké množství kostí divokého koně, pratura, sajgy , jelena,
soba, srstnatého nosorožce a dokonce mamuta, který byl zřejmě jedním
z posledních v Čechách. Toto sídliště, staré 23 000 let, patřilo lovcům
stádní zvěře, kteří tu žili v závěrečné fázi poslední doby ledové, würmu 3,
která byla nejchladnější v touto glaciálu.
Není bez zajímavosti, že ze stejného období pocházejí podle španělské
antropoložky Silvie Gonzálezové nálezy nástrojů objevených v jedné
jeskyni v jihozápadní Brazílii, které svědčí o tamní přítom nosti nejstarších
obyvatelů amerického kontinentu. Ti podle ní pocházeli z jižní Asie /podle
dosavadních názorů byli prvními oby vateli Ameriky indiáni, sibiřští lovci,
kteří tam přešli přes zamrzlou Beringovu úžinu před 14 000 - 18 000 lety
a stali se základem dnešní indiánské populace.
V roce 1913 učinil v blízkosti Kuštovy lokality obdobný nález rakovnický
učitel Jan Renner. Následoval výzkum řízený J. Bohmem ve třetí lokalitě
v roce 1933. Výzkum dalších dvou v roce 1961 vedl S. Vencl. Ve stanici
Lubná IV., kterou prozkoumal, bylo odkryto 25 m2 plochy a ve stanici
Lubná V. celkem 40 m2, Vedle hojného výskytu sobích kostí tu byly
objeveny i kosti menších severských savců: zajíce sněžného, polární lišky,
rosomáka a lumíků.
S. Venci vyjádřil při této příležitosti přesvědčení, že tím dosavadní
archeologické nálezy v Lubné nejsou vyčerpány, nýbrž že další lze
očekávat. Nabízí se tak otázka, do jaké míry vydala zdejší poměrně
nevelká prozkoumaná plocha svědectví o dávných obyvatelích těchto
míst a kolik jich možná ještě tají.
Lubenský člověk, který si svolil pro svá sídliště výslunné povlovné úbočí
výšiny Na Doubravách, chráněné před studenými severními větry, tu měl
ideální výhled v prostoru jižně od ramene tehdejšího paleolitického jezera.
Přišel sem z pražské kotliny, z níž pochází i gravettské naleziště v Jenerálce.
Tato kotlina byla jedním z mála vhodných míst k osídlení. Odtud vedla
cesta gravettských lovců podél toku Vltavy, Berounky a posléze údolím
dnešního Rakovnického potoka až na jižní břeh tehdejšího jezera. Tady
přechodně žili v prostředí chladné tundry.
Živo t v tun d ř e
Území dnešních Čech bylo koncem poslední doby ledové velice nehostinné.
Severský ledovec, který určoval svými mrazivým dechem charakter jejich
klimatu, byl dosud při své největší síle a dosa hoval až k jejich dnešním
hranicím na severu. Vládla tu dlouhá drsná zima, během níž pokrýval
krajinu po většinu roku sníh, nad nímž se proháněl mrazivý severák. Léto,
kdy teplota vystoupila stěží nad deset stupňů Celsia, začínalo až koncem
května a koncem srpna již od něho přebírala s příchodem prvních mrazů
a sněžení vládu opět zima.
Klimatu tundry odpovídala i vegetace. Během krátkého léta roztála jen
povrchová vrstva stále zmrzlé půdy. Podmáčená půda se místy měnila
v bahniska a močály, které se střídaly s prohlubněmi naplněnými vodou
a s mělkými jezírky a potoky v úžlabinách. Z této půdy vyrůstala sporá
vegetace - zakrslé přízemní břízy, keříkovité vrby a plazivé rostliny
a odolné traviny. Rozbředlý, sníh, odhalil i koberce ostřic, mechů
a lišejníků, které se udržely pod sněhovým příkrovem, kde byla vyšší
teplota, a další přezimující rostliny, jež využily krátkého léta k překotnému
růstu. Koncem července rozkvétalo nejvíce rostlin a jednotvárnou krajinu
oživilo jejich krátké barevné hýření.
Léto však nepřineslo člověku ani zvířatům jen úlevu, protože na ně
čekal záludný nepřítel. V ostrůvcích roztálého sněhu na jaře se líhla celá
armáda komárů, jejichž hejna se pak na ně vrhala a vystavovala trýznivým
zkouškám.
14 15
Život v této nehostinné krajině se však dokázal udržet i během zimního
období. Základem potravinového řetězce tundry bylo rostlinstvo, které
přezimovalo pod sněhem. Jím se živily početné po pulace drobných
hlodavců, lumíků, kteří si pod sněhem vytvářeli v půdě spleť nor a cestiček
a po celou zimu se nerušené rozmnožo vali. Ti byli hlavní potravou všech
dravých forem : lišek, rosomáků, sněžných sovic atd., kteří vzhledem
k dostatku potravy tam mohli přežít i v zimě.
Největším zvířetem tundry byl mohutný mamut, který se hojně vyskytoval
na Moravě a do Čech zabloudil jen ojediněle a v malých stádech. Před
zimou ho chránila až půlmetrová srst a kůže tlustá několik centimetrů.
Tento kolos byl nejvydatnějším zdrojem energie jeho lovců, kterým
poskytoval tuk a maso. Mamutí tlustokožci,kteří se při sezónních tazích
pohybovali v početných stádech Mo ravskou branou z podunajských stepí
zjara na chladnější sever a na podzim opět zpět, byli pod Pavlovskými
vrchy nejohroženějšími zvířaty. Rukama tamních mladopaleolitických
lovců tam přišlo o život snad několik tisíc těchto zvířat, jejichž kosterní
pozůstatky odhalila rozsáhlá naleziště v Dolních Věstonicích, u Pavlova
a v Předmostí.
Druhým největším zvířetem byl dvourohý vysoce pohyblivý srstnatý
nosorožec, jehož delší až metrový roh byl jeho obávanou zbraní. Tento
živočišný tank byl člověku velice nebezpečný a mnoho lidí na střetnutí
s ním těžce doplatilo. Na rozdíl od mamuta byl srstnatý nosorožec spíže
toulavý samotář, typický pro tundru v Čechách. Mezi dalšími byli pratur,
bizon, jelen, sajga a zejména sob.
Lubenský člověk očekával sobí stáda, čítající i desítky kusů, při jejich
sezónních tazích a číhal i na jejich rozptýlené skupiny, které zdálky
prozrazovalo jejich vysoké rozvětvené paroží. Lov těchto zvířat byl
náročný, protože byla velmi bázlivá, ostražitá a rychle se dávala na útěk.
Byla stále v pohybu a za den urazila i desítky kilometrů. Široká zploštělá
kopyta, opatřená d1ouhým a tvrdým ochlupením, jim usnadňovala rychlý
pohyb i po sněhu, ledu i v bažinatém prostředí. Život v tundře těmto
nenáročným tvorům usnadňoval vysoce citlivý čich, díky němuž mohli
lehce odhalit potravu pod sněhem, zejména lišejníky, které prozrazovala
zvláštní vůně . Při jejich lovu musel člověk používat důmyslné lsti, např.
se k nim přibližoval v oděvu ze sobí kůže a připevněným parožím na
hlavě, a strojil jim léčky a pasti.
O hmotné kultuře lovců od lubenského jezera svědčí nálezy ti síců
pazourkových nástrojů z jejich pravěkých dílen. Pazourek, oxid křemičitý,
je jemnozrnná odrůda křemene, jež vznikla z křemičitých schránek
organismů, jež kdysi žily na mořském. dně. Je to nesmírně tvrdý , avšak:
křehký nerost , který se lehce úderem štípe. Ve své době byl nejlepší
surovinou k výrobě kamenných nás trojů, jež umožnily našim předkům
přežít v obtížných podmínkách doby kamenné.
Pazourek se hojně vyskytuje v křídových útvarech na pobřeží Baltského
moře a druhotně v morénových sedimentech, které před sebou hrnul
ledovec až k severním hranicím dnešních Čech. Na západě se s ním
setkáme v širokém pásmu od pobřeží Francie přes pobřeží Belgie,
Nizozemska, severního Německa a Dánska. I když převážná část
pazourků zřejmě pocházela ze severu, jiné připomínají západní původ.
Příznačná pro tehdejší směry pohybů lovců je i skutečnost,že ve Francii
byla objevena i zkamenělina českého trilobita, který byl typickým
obyvatelem kambrického moře, jež zasahovalo před půl milionem let do
oblasti nepříliš vzdálené od budoucího lubenského jezera.
Mezi pazourkovými produkty v Lubné byly nástroje na stahování
kůží zvířat, škrabadla, rydla a čepelky. Z pazourků byly vyráběny i hroty
zbraní. K výrobě různých nástrojů sloužily i kosti ulovených zvířat. Tenké
kosti byly používány jako jehly na sešívání oděvů a obuvi ze zvířecích
kůží pomocí zvířecích šlach a střev. V bezlesé tundře tvořily silné kosti
zvířat nosné sloupy mírně zahloubených přístřeší, v nichž byla ohniště.
Jimi byly i zatěžovány kůže, které tvořily pokryv těchto přístřešků,
i jejich spodní část u země. Vzhledem k tomu, že lubenští lovci neměli
místní materiál na výrobu dřevených oštěpů /zakrslá vegetace bříz a vrb
nebyla namnoze vyšší než několik centimetrů/, museli si tyto zbraně
nezbytné k lovu velké stádní zvěře opatřovat při svých poutích za zvěří
výměnným obchodem, směnou pazourkových nástrojů za tyčovinu
potřebnou k výrobě oštěpů a dřevěné kyje s tlupami, které se pohybovaly
jižněji ve stepní krajině, která přecházela v stromovitou tajgu. Je zjevné,
že vzhledem k vzácnosti dřevěné suroviny musely být dřevěné lovné
zbraně v tlupě vysoce ceněny.
Sezónnímu pobytu tlup v Lubné nasvědčuje nejen sezónní sledo vání
stád tažných sobů, ale i to, že dlouhé zimní období ve sně hové pustině
nemohly přežít, protože neměly k dispozici dostatek potřebného paliva.
16 17
Jeho zdrojem byl především suchý mech a trus lovné zvěře. Musely se
proto na zimu uchylovat do příhodnějšího prostředí, kde byl také dostatek
lovné zvěře.
V p o l e d ové m o b d o bí
Před 15 000 lety se střední Evropa začala vymaňovat z moci se verního
ledovce. Doba vlády poslední doby ledové spěla rychle k závěru. Tundra,
následovaná stepí, se spolu se stády sobů za čala stále více posunovat na
sever. Zvěř následovali její lovci.
Kultura doby ledové doznívá v tzv. epigravettienu a v magdalénienu,
poslední paleolitické kultuře na přechodu do doby poledové. Ten spadá
do období 15 000 - 10 000 let př. Kr./nazván byl podle skalního převisu
La Madeleine na řece Vezeře, severně od Les Eyzies-de-Tayac/. Na konci
magdaléninu dosáhl počet obyvatel na světě asi pěti milionů.
V tomto období vrcholí pravěké jeskynní umění a rytci na kostech dosahují
skutečného mistrovství. Z magdalénienu jsou známy tisíce jeskynních
maleb. Monumentální jeskynní obrazárna Lascaux u fran couzského
města Montignaku vzbuzuje u návštěvníka úžas svými nástěnnými
malbami, které jsou vyvedeny i v nadživotní velikosti. Malby v této
„Sixtinské kapli pravěku“, jak je metaforicky nazývána, po cházejí z doby až
15 000 let př. Kr. Mladší jsou malby pověstných bizonů z jeskyně Altamira
u severošpanělského města Santillana dél Mar / jsou staré asi 15 000 let/,
nelze opominout ani trojici významných jeskynních obrazáren v okolí
Les Eyzies-de-Tayac : Les Combarelles, La Mouthe a Font-de-Gaume.
Koncem roku 1993 bylo objeveno přes 300 maleb zvířat nedaleko
francouzského městečka Vallon-Pont-ďArc, jihozápadně od Montélimaru.
Tento objev, který je považován za jeden z největších archeologických
nálezů 20. století, odhaluje minulost, od níž nás dělí až 20 000 let.
Za krásnější obrazy než v Laseaux označují někteří odborníci malby
z komplexu jeskyní v oblasti Ardéche v jihozápadní Francii : Combe ďArc.
Jejich stáří se odhaduje na 18 000 - 20 000 let.
Jeskynním uměním v tzv. franko-kantaberské oblasti, které za hrnuje
území jižní Francie a severního Španělska, vyvrcholila umělecká tvorba
pravěkého člověka. Gravettské lovce, kteří odešli za zvěří na sever,
vystřídaly ve střední Evropě nepočetné skupiny lovců divokých koní
a rybářů. Centrem osídlení na území středních Čech se stala krasová
oblast u Hostimi na Berounsku, kde byla objevena rytina divokého
koně na břidlicové tabulce. V nejvýznamnější magdalénienské lokalitě
jeskyni Pekárna v Moravském krasu zachycuje pravěký lovec na rytině
na koňském žebru ojedinělou akční scénu: souboj bizonů. Z tohoto
období možná pochází i rytina dvou ryb na břidlicové destičce, která byla
nalezena v Lubné. Tento nerost se vyskytuje v její blízkosti v břidlicových
výchozech v Senecké hoře.
V době před 8000 - 5500 lety př. Kr. vstupuje střední Evropa do holocénu.
Je to období střední doby kamenné, mezolitu. Od počátku holocénu se
podnebí stále výrazněji otepluje a střední Evropa se pokrývá lesními
porosty, které znesnadňují pohyby lidí. Ti se stále více pohybují podél
vodních toků a usazují u vodních ploch. Lze předpokládat, že takovou
vodní tepnou bylo údolí Vltavy, Be rounky a Rakovnického potoka.
Příznivé podmínky k usazení skýtalo nepochybně vodou zbytnělé
lubenské jezero, které se plnilo vodami stékajícími v jarních přívalech a za
lijáků z úbočí Senecké hory. Významným zdrojem obživy tehdejších lidí
byl lov ryb pomocí har pun a drobné zvěře pomocí luků.
Charakter lesních porostů v mezolitu udávaly pionýrské břízy a borovice,
k nimž přibyly smíšené doubravy se zastoupením buků a jedlí.
P ř í ch o d p r v ní ch
země d ě l ců
Asi 5500 let př. Kr. vstoupily Čechy do poslední fáze paleolitu, mladší
doby kamenné, neolitu, který je charakterizován zemědělstvím a chovem
dobytka.
Zemědělství a chov dobytka se zrodily na Blízkém východě. Jejich
vznik je kladen do 13. tisíciletí př. Kr. Poslední výsledky archeologického
výzkumu však posunují jejich počátky v některých lokalitách ještě do
vzdálenější minulosti /lokalita Ohalo v severním Izraeli vykazuje podle
výzkumu z roku 2004 stáří 23 000 let, které odpovídá době pobytu
gravettských loveckých tlup u lubenského jezera/.
Po ústupu ledovců na Blízkém východě se tam rozvířily traviny a stromové
porosty. Pozornost sběračů semen odolných druhů travin upoutaly
18 19
divoké druhy ječmene a pšenice. Jejich trsy sklízeli pazourkovými srpy
a odnášeli do svých táborů poblíž vodních toků a drcením semen získávali
mouku jako stabilní zdroj potravy. Později, asi v 10. tisíciletí př. Kr., začali
část získaného zrní vysévat v blízkosti táborů, čímž si zajišťovali stálou
sklizeň. Obděláváním políček sílila tendence k usazování lidí na jednom
místě. Před osevem kypřili půdu tyčemi, jejichž předlohou byly oštěpy,
jichž se používalo k lovu zvěře. Ke zpracovaní zrna sloužily kamenné
moždíře a třecí mlýnky.
Z Blízkého východu přicházeli první kolonisté koncem 7. tisíciletí př. Kr.
na Balkán a do Podunají. Do střední Evropy se z těchto oblastí dostávají
první neolitičtí kolonisté koncem 5. tisíciletí př. Kr. Příchozí zemědělci
nejdříve kolonizovali úrodnou jižní Moravu, Polabí, dolní Povltaví
a Poohří. Z Čech a Moravy je známo na tisíc jejich sídlišť, která vytvořila
součást rozsáhlého kul turního komplexu.
Na počátku neolitu bylo klima teplejší než dnes a srážky mnohonásobně
vydatnější, což podporovalo růst pralesní stromové vege tace, kterou
tvořil zejména dub, jilm a lípa. Vytvořily se již hlavní druhy půd: úrodná
černozem a hnědozem. Lidé vytvářeli v listnatém pralese pomocí
kamenných seker a vy palováním porostů mýtiny, základ nevelkých polí
a prvních osad /vypalovaní stromu, žďáření, nám připomíná nejvýše
položená obec na Rakovnicku /500 m.n.m/ Žďáry. S sebou si přinesli
osivo pšenice, ječmene a přivedli stáda domácích zvířat: ovcí a koz.
Jejich rodové osady tvořily prostorné chaty s kůlovou konstrukcí, jejichž
obvodové zdi byly vypleteny proutím a vymazány hlínou.
Nejstarší zemědělce charakterizuje tzv. volutová keramika, je jíž vlnovité,
klikatící se zdobení patří k podunajské a balkánské kultuře, která vznikla
v polovině 5. tisíciletí př. Kr. Koncem 4. tisíciletí př. Kr. se tato původní
jednotná kultura začala roz padat a navázala na ni kultura s vypíchanou
keramikou.
Neolitická sídliště byla rozptýlena po celé Rakovnické kotlině. O tomto
osídlení svědčí střepy nádob s volutovou a vypíchanou ke ramikou. V Lubné
bylo hlubokou orbou při zakládání chmelnice čás tečně zničeno neolitické
sídliště mezi kilometrovníky 3,1 a 2,8 železniční tratě na poli u bývalého
strážního domku mezi Lubnou a Rakovníkem, které sestávalo z asi třiceti
objektů na ploše 250 x 50 metrů. Stopy kultury s volutovou a vypíchanou
keramikou byly objeveny v roce 1967 také v lokalitě Pod Žlábkem. Byly tu
nalezeny i pískovcové kameny, které se používaly k drcení zrna na hrubou
mouku. Tato sídliště jsou nedaleko od již známých mlado-paleolitických
lokalit.
Od počátku neolitu začíná proces odlesňování krajiny, který uvolňuje
prostor pro pole a pastviny. Tím začínají první zemědělci vytvářet
podmínky pro půdní erozi a vytvářet obraz, jehož současnou podobou je
dnešní kulturní odlesněná krajina.
Závěr věku kamene patří pozdní době kamenné /eneolitu/ v době 3800
- 2100 let př. Kr. Je to doba, kdy se do střední Evropy dostává měď. Jím
končí dlouhý vývoj, kdy hlavní výrobní surovinou byl kámen, a otevírají
se dveře době bronzové. Obdělávání půdy v té době zjednodušilo dřevěné
hákovité oradlo, tažené spřežením volů. Objevil se i první vůz, který
usnadnil zakládání polí i mimo sídliště a svoz úrody.
Doba bronzová je obdobím s nejhustším osídlením Čech. Je to doba
popelnicových polí, kterou připomíná tzv. knovízská kultura nálezy
různých výrobků z bronzu. Střepy keramiky teto kultury byly objeveny
i v lubenském nalezišti.
Od roku 700 př. Kr. až do začátku křesťanského letopočtu, kdy u nás
spěje k závěru epocha pravěkých dějin, trvá doba železná /do roku 450
př. Kr, ve své starší halštatské fázi a posléze fázi laténské/. I ta zanechává
na Rakovnicku své stopy. V nejstarší době železné bylo Rakovnicko
nejzazší hranicí tzv. bylanské kultury, která naznačuje výrazné dělení
pravěké společnosti. Na přelomu letopočtu je na světě již asi 200 milionů
obyvatel.
Z počátků křesťanské éry je na Rakovnicku hojně zastoupena kul-tura
římská, která zaniká germánskými nájezdy. V době stěhování národů,
od konce 4. století, /kdy kočovní Hunové ze střední Asie zaměřili po
vyvrácení říše Gótů svůj nápor do karpatské kotliny a uvedli do pohybu
četné evropské kmeny, které před nimi ustupo valy/byly Čechy díky své
uzavřené poloze ničivých nájezdů kočovných kmenů ušetřeny.
V 6. století se v Čechách objevují první Slované, kteří ohla šují nadcházející
epochu středověku na našem území. Rakovnicko osídlovali podél toku
Berounky a Rakovnického potoka a v témže století úplně kolonizovali
Rakovnickou kotlinu. Někdejší rakovnické jezero připomínala spleť
vodních nádrží a mokřadů. Ve vyšších polo hách, na úbočích vyšších
plání, vytvářejí své první osady. Doba hradištní s nejstarším slovanským
20 21
osídlením v době raného středo věku, která trvala od 7. století, zanechala
na Rakovnicku bohaté stopy. Z tohoto období se připomíná osada
Rokytno /nazvaná podle hojného vrboví, rokytí,/ nad soutokem
Rakovnického potoka s Petrovickým potokem, které se udržela až do
raného středověku.
Z mladší doby hradištní (mezi léty 950 – 1200), která se nazývala ve
svých počátcích také dobou knížecí, je v Lubné nedaleko lokalit z paleolitu
v blízkosti železničního nádraží naleziště, v němž byly objeveny hrncovité
nádoby s vlnovkou, červenavé barvy, které byly dobře vypáleny, jako
pokračování neolitického osídlení.
Pocházelo z doby, kdy Čechy přecházely z raného do vrcholného
středověku. Tato lokalita /“U Svítků, č. 3“/ je tak svědectvím zdejšího
raně středověkého osídlení. Je to zřejmě i první naleziště v Čechách,
které je možno spojit s výrobou bíle malované keramiky, která pochází ze
13. století. Tu zde objevil při r vizi středověkého objektu T. Durdík v roce
1991.
D u š evní v ý voj
n a š i ch p ř e d k ů
V cromagnonském člověku byl dovršen historický vývoj organismů
na Zemi a fylogenetický, druhový vývoj člověka. Rozvoj jeho psy chiky
v procesu společenského vývoje byl provázen vývojem mozku, nositele
jeho duševního života.
Velikost mozku australopitéků /kolem 480 cm3/ se před 2,5 milionu let
blížila velikosti mozku dnešních lidoopů. Velikost mozku Homo habilis
se pohybovala mezi 600 - 800 cm3. U Homo erectus před 1,5 milionu let
kolísala mezi 850 - 1225 cm3. U Homo sapiens steinheimensis vzrostl
obsah mozkovny na 1200 - 1325 cm3, kdežto u dnešního člověka činí
průměrně 1460 cm3. I mezi velikostí moz ků dnešních lidí je však velké
rozpětí. Individuální variabilita se pohybuje mezi 1000 - 2000 cm3.
Nejde však jen o velikost mozku, nýbrž i o jeho vnitřní strukturu a počet
nervových buněk, neuronů, a jejich spojů, synapsí. Psychické funkce
ovládala u nejstarších předků člověka jeho pravá mozková hemisféra,
které byla charakteristická intuitivním vnímáním. Později převzala
dominantní úlohu levá hemisféra, které je sídlem abstraktního myšlení.
S vývojem čelních laloků, sídla rozumových schopností, se měnil také
tvar lebky a vyklenovalo se čelo. Zvětšoval se také povrch nejrozvinutější
součásti mozku rozbrázděním šedé kůry mozkové.
V průběhu společenského života předků dnešního člověka se zvyšovala
potřeba vzájemného dorozumění, komunikace. Jejím nástrojem se
stala řeč, jejíž ústředí je v pravé, větší hemisféře, v tzv. Brokově centru.
V počáteční fázi vývoje existovala již u neandr tálců. Její rozvoj vsak
byl brzděn tím, že neandrtálcům chyběla brada, neměli vyvinuté lícní
svaly a také jejich jazyk nebyl pružný. Jejich první slova byla zřejmě
odposlouchána z přírodních zvuků, atmosférických jevů a vznikala
i napodobováním zvuků vydá vaných zvířaty.
Od gest a neartikulovaných zvuků se zdokonalovala řeč a myšlení našich
předků. Základem jejich myšlení byla schop nost vyjadřovat pojmy,
zobecňovat konkrétní předměty a jevy a tlumočit představy. Jazyk
jako nástroj myšlení usnadňoval koordinaci, vzájemnou spolupráci
a součinnost a upevňoval soudržnost společenství a jeho řád. Člověk si
začal uvědomovat svou individuální identitu, svá osobní já v kontextu
své pospolitosti, svou příslušnost a roli v ní, obě dimenze své psychiky:
prožívání i chování i odlišnost své biologické a společenské bytosti. Účinná
sou činnost pravěkých lovců měla existenční význam: byla předpokladem
úspěšného lovu a tím i přežití tlupy i jednotlivce. Lov vyžadoval plán,
taktiku a organizaci, ale i improvizaci a byl tak rozhodujícím činitelem
psychického rozvoje.
S p ol e č e n s ká o r ganiza ce
v p ravě ku
Prvotní formou společenské organizace, jejím základním svazkem, byla
rodinná tlupa lovců, která odvozovala svůj vznik od mýtické společné
matky. V této matriarchální lovecké společnosti byla žena vážena jako
dárkyně života, jeho udržovatelka a strážkyně. V pr votní dělbě práce
hrála významnou úlohu jako ošetřovatelka dětí, nemocných, starých
a nemohoucích, při shromažďování topiva pro ohniště jako středisko
společenského života, při udržovaní ohně a přípravě společného jídla, při
22 23
šití oděvu z kůží ulovené zvěře atd. Ženy udržovaly také tradici tlupy, její
řád a vychovávaly v něm děti. Výrazně se tak podílely na organizaci rodové
tlupy a vzhledem k zákonu vzájemné závislosti na upevňování její sounáležitosti
a zajišťování jejího přežití v těžkých životních pod mínkách. Bez
pravidel a řádu tlupy by jednotlivec nutně zahynul,
Matriarchální uspořádání převládalo i v neolitu. Rody prvních zemědělců
zakládaly v lesních porostech nevelké vesnice, které se skládaly z řady
rozlehlých domů kůlové konstrukce. V čele vesnice byl staršina rodu,
patriarcha. Ten získává stále větší moc a hraje hlavní úlohu při utváření
vztahů mezi jednotlivými rodo vými občinami.
Postupný rozklad patriarchátu zpečeťuje eneolit, kdy se rodové vztahy
utvářejí již na otcovském principu, jenž vytváří základy patriarchátu,
v němž hlavní společenské úloha náležela mužům. Do savadní velkorodiny
jsou nahrazovány rodinou párovou. Začíná se rýsovat diferenciace
společnosti. Její rozvrstvení je spojeno s narůstáním majetkových rozdílů
a rozvojem výroby a řemesel v době bronzové. V halštatském a laténském
období doby železné rozklad původního rodového systému pokračuje.
Vytváří se vládnoucí vrstva, která se obklopuje bojovou družinou
a kněžími, druidy. Společnost je diferencována na tuto vládnoucí vrstvu,
zemědělce, řemeslníky, obchodníky a otroky. V kmenové organizaci
Keltů v Čechách se již projevují tendence ke vzniku státu. Ten se tu stává
skutečností vytvořením státu slovanských Čechů až v 10. století.
První kroky lidské společnosti v hlubokém dávnověku jsou spojeny
i se vznikem morálky, která se stávala stále silnějším regulativem
společenských vztahů. Nejnovější poznatky výzkumů potvrzují, že
zárodky morálky v procesu společenského vývoje mají hlubší kořeny,
než se dosud mělo za to. Ty se utvářely souběžně s emočním vývojem
našich dávných předků. Typicky lidské vlastnosti soucit a altruismus se
projevovaly již v neandrtálské společnosti, která dokázala pe čovat o staré
a fyzicky postižené příslušníky tlupy.
V rozvinutější podobě lze vysledovat morálku u cromagnonců, jimž
pomáhala posilovat vzájemnost a pouta sounáležitosti. Jejím prazákladem
bylo sdílení potravy. Teprve sdílení jídla jako zdroje energie pro biologickou
funkci těla učinilo z našich předků skutečné lidi. Představovalo jedinou
perspektivu přežití skupiny i každého jednotlivce, který byl její součástí
a jejím tmelem. Spo lečné potrava byla společnou silou a vytvářela
společenství síly, které mohlo přežít jen společně.
Prvotní morálka se projevovala v altruismu, vstřícném vztahu k: druhému,
který předpokládá stejný přístup, závazek a předpoklad odplaty. Tento
reciproční altruismus, vycházející ze sdílení potravy, upevňuje ve
vzájemné součinnosti společnost a její soudrž nost. Naopak porušení
tohoto instinktivního zákona vede k odmítavé reakci společenství
a k vyřazení provinilého příslušníka skupiny z tohoto sdílení se všemi
z toho plynoucími důsledky. Tak se altruismus stal součástí morálky jako
přirozená zásada, bez níž by život ve společnosti nebyl možný.
Vý v o j n á b o ž e n s k ých
pře d s t av
Původ náboženských představ lze nalézt již u pračlověka, neandr tálce
v období moustierské kultury, jež je datována dobou před 150 000 až asi
35 000 lety, kdy se stopy po neandrtálcích vytrácejí. Z doby existence
neandrtálců jsou doloženy nejstarší náboženské představy opředené
mystériem konce lidského života, z něhož vzni kaly nejstarší představy
o posmrtném životě. Ty se promítly v nejstar ších projevech rituálního
pohřbívání. Neandrtálci rovněž uctívali svou hlavní lovnou zvěř:
jeskynní medvědy. Jeskyně, v nichž se uskutečňovaly tyto rituály, se staly
nejstaršími svatyněmi na světě.
Rituální pohřby byly i náplní duchovního světa cromagnonců. Formují
se jejich představy o přesahu lidského života, jeho transcendenci, které
se projevují vybavováním mrtvých milodary, jež byly s nimi ukládány
do hrobů. Nejranější náboženskou formou u cromagnonců je animismus,
který zduchovňuje jejich životní prostředí a lovnou zvěř. O hloubce emocí,
které u nich vyvolávají přírodní živly, zejména bouře provázené blesky
a krupobitím, se lze jen domýšlet. Tyto jevy jsou spojeny s existenciálním
strachem a úzkostí. Posvátný úžas u nich vzbuzují proměny noční obloky
s tisíci jasně zářících hvězd, světelné efekty padajících meteorů, proměny
zářivého Měsíce a cesta Slunce po nebeské klenbě, která proměňuje tmu
ve světlo a světlo ve tmu.
24 25
Ve svém původním celostním chápání nerozlišují cromagnonci mezi
skutečností a svými představami. V cromagnonském kultu se uplatňuje
lovecká magie. Snaze ulovit zvíře, které představuje uko jení hladu,
předchází snaha zmocnit se jeho ducha magickým ovliv něním. Aby toho
bylo dosaženo, je třeba si získat jeho náklonnost a po úspěchu lovu ho
uctít děkovným rituálem.
Prostředníkem v této duchovní sféře se stává čaroděj, šaman. Jeho
dílem je pravděpodobně tzv. jeskynní umění z franko-kantaberské
oblasti. Tvorba šamanů ve stovkách jeskynních svatyni má magický
ráz. Je příznačné, že mnoho těchto maleb pochází z těžko přístupných
a stísněných prostorů daleko od vchodů do těchto jes kyní, kde šamani
museli vytvářet své malby namnoze vleže při sporém osvětlení kahanci
a nedostatku čerstvého vzduchu. 6) A právě zde, v naprosté samotě,
soustředění a vnitřním pohroužení vznikaly obrazy, které stále udivují
civilizovaný svět. Jde tu o první pokus člověka ovlivnit svou vůlí vnější
svět a průběh jeho událostí. Volní stránka magie se projevuje projekcí
vlastní vůle do tohoto světa a živou představou jejího účinku.
Pravěké malby jsou i v prostornějších jeskyních, kde se uskutečňovaly
také hromadné magické rituály předjímající zásah a usmr cení lovné zvěře.
V živé symbolice do něho vstupovali jejich účastníci celou svou bytostí
s představou úspěšného lovu, proměny jejich představy ve skutečnost. Tyto
jeskyně byly i dějištěm iniciačních rituálů, jejichž námětem bylo oslavení
vstupu dospívajících do věku dospělosti. Jeskynní rituály upevňovaly
duchovní společenství cromagnonců. Každá paleolitická kultura měla
svá vlastní rituální pravidla, jimiž vyjadřovala své duchovní představy.
Společným rysem vyspělosti tohoto společenství a jeho duchovní úrovně
byla úcta k mrtvým, která předjímala i vlastní osud žijících
Díky dílu švýcarského psychiatra Carla Gustava Junga, tvůrce tzv.
analytické psychologie, se můžeme odvážit nahlédnout do ta jemného
světa, nejhlubší vrstvy duševního života našich předků: kolektivního
nevědomí. Tímto pojmem Jung rozumí svět praobrazů /archetypů/,
obecných představ a zkušeností lidstva, zdroj nej starších mýtů a symbolů.
Jsou to struktury společné celému lidstvu, které jsou u jeho duševního
zrodu a představují společné lidské kořeny, které všechny lidi na nejhlubší
6) V jeskyni La Mouthe jsou první obrazy v naprosté tmě 94 metrů od vchodu a jeskyni
Niaux u Tarasonu dokonce 600 metrů.
úrovni spojují. Symboly jako jakési jiskry vyzařují z nevědomí do vědomí
energizující zprávy. Ty se promítají ve fantaziích šamanů a jejich snech,
v ar chaickém jazyku hlubin nevědomí. To je zdrojem a energií živé symboliky
rituálů, do nichž šaman vstupuje celou svou bytostí. Z něho
vychází i archetyp Velké matky někdejší matriarchální společnosti a ženy
jako předmětu kultu života a plodnosti. Tato pramatka je považována za
mýtickou zakladatelku rodu.
Žena, matka, je v cromagnonské společnosti ústřední postavou, symbolem
plodnosti, trvalosti rodu, jeho kontinuity. Má i nezastu pitelnou úlohu
v prvotní dělbě práce v rodinných tlupách, prvních společenských
útvarech lidské historie.
Od aurignacienu po magdalénien trval kult tzv. venuší, sošek z mamutoviny,
kosti, sobího parohu či plastik z pálené hlíny, které symbolizovaly úlohu
žen v tehdejších společnostech. Lze předpokládat, že tvůrcem hliněných
plastik venuší byl i lubenský člověk, který nepochybně uplatňoval i kult
svých mrtvých. To by mohl defi nitivně potvrdit nález jejich kosterních
pozůstatků.
Velká matka se stala univerzálním božstvem nejstarších zemědělců Byla
uctívána i jako zdroj plodnosti půdy. Celý průběh roku od přípravy a osetí
půdy až po sklizeň a výmlat zrna prová zely magické obřady.
Klíčový přelom v náboženských představách a praxi znamenal eneolit,
kdy se rodila víra v místní bohy. V době bronzové a první fázi doby
železné, v halštatském období, se začíná rozvíjet polyteismus v podobě
personifi kovaných bohů a bohyň úrody, vody, okně, řemesel, ale
i nebeských těles - Slunce a Měsíce. Jim byly přiná šeny oběti, dokonce
i lidské.
V západní Evropě vznikaly v době neolitu a eneolitu tisíce megalitických
staveb, kultovních a pohřebních památníků. Některé dosahovaly
monumentální velikosti. K nim patří kruhová megalitická svatyně
Stonehenge v jižní Anglii, jež je nejvýznamnějším megalitickým
památníkem nejen ve Velké Británii, ale jedinečným i na celém světě.
Je datován v různých fázích stavby od 3000 do 1500 let př.Kr. Několik
desítek kilometrů severně od něj je megalitický památník v Avebury,
v jehož sousedství je čtyřicetimetrová mohyla, největší prehistorické
pohřebiště v Evropě, Silbury Hill. Aveburská svatyně byla vybudována
26 27
asi 2500 let př. Kr. Patří spolu se Stone henge k tzv. kromlechům. Počínaje
oblastí Cornwallu a konče Orknejskými ostrovy je v Británii asi stovka
pohanských svatyň mega litického typu.
Tyto památníky jsou rozšířeny nejen v Británii, ale i v Irsku. Jejich pás
se táhne od severního Německa přes Nizozemsko, Francii, Španělsko až
po Portugalsko.Nejstarší jsou v Portugalsku. Jsou z doby 5 000 let př. Kr.,
kdežto ve Španělsku z doby 4500 – 4 000 let př. Kr. Setkáme se s nimi i na
ostrovech: Menorce, Korsice, Sardínii, na Maltě a na Sicílii a v jižní Itálii.
Ve Francii tato kultovní místa představují sloupovité balvany zapuštěné
do země-menhiry a kamenné bloky s překladem dolmeny. Nejznámější
jsou menhirové řady v Carnaku v Bretani.
Kultovní architektonická díla vznikala ve stejné době jako Stonehenge
i na Blízkém východě, kde se formovaly první civili zace lidstva. Nejstarší
z nich se zrodila již na přelomu 4. a 3. ti síciletí př. Kr. v jižní Mezopotámii,
v Sumeru, kde se objevilo první písmo. Od 3- tisíciletí př. Kr. vznikají
v Babylónu na jihu Mezopotámie a v Asýrii na jejím severu nejstarší
výtvory nábo ženské architektury : stupňovité chrámy pyramidového
vzezření : zikkuraty.
V té době byl sjednocen Egypt v Meniho říši a kolem roku 2600 př. Kr.
za krále DŽosera vzniká první kamenná pyramida v Sakkáře, po níž
v dalších dvou stoletích následovala Cheopsova pyramida v Gize, největší
dílo egyptské monumentální architektury /původně byla vysoká přes
146 metrů/.
Tyto pozoruhodné stavby vznikaly i v andské oblasti Jižní Ameriky a ve
Střední Americe. Podle překvapujících výsledků bá dání archeologického
týmu Northern Illinois University z ame rického Chicaga, které byly
zveřejněny v roce 2005 v časopise Nature, vznikla první civilizace
v Americe ve zhruba stejné době jako civilizace na Blízkém východě.
Její kolébkou byla oblast severně od peruánského hlavního města Limy,
nazývaná Norte Chico, kde byly již od začátku 3- tisíciletí př. Kr. budovány
desítky impozantních kultovních staveb, pyramid vysokých kolem 25
metrů.
Panteon svých bohů a bohyň měli i nejstarší Slované. Vládl mu
hromovládný Perun. Na vyvýšených místech, jako je v Lubné návrší
v dolní části obce, byla zakládána pohanská obětiště a pohřebiště. Taková
místa byla v okolí Lubné v Senci, Hvozdě, u Senomat a Šanova.
Křesťanství, které přinesl apoštol Pavel v polovině 1. století do jižní
Evropy a z původně pronásledovaného náboženství se stalo v říši římské
náboženstvím státním ve 4. století, se z jižní Evropy rychle šířilo. U nás
spadají jeho počátky do 9. století. Přicházelo k nám ze západu i z východu.
V Řezně, ve východofranské říši, se dalo roku 845 pokřtít 14 českých
knížat /tato říše se po važovala za nástupkyni říše franské, jejímž císařem
se roku 800 stal Karel Veliký/.
S východní křesťanskou misií je spojeno v období Velkomoravské říše
vytvoření prvního slovanského písma, hlaholice, spisovného jazyka,
staroslovenštiny, a prvních písemných památek. Roku 884 se dal Český
kníže Bořivoj se svou manželkou Ludmilou na Moravě pokřtít a na svém
sídle Levém Hradci a na místě dnešního Pražského hradu založil první
křesťanské kostely v Čechách. V roce 973 vzniklo pražské biskupství,
významná instituce pro raně středověký český stát, která znamenala jeho
značné posílení. Tato událost se stala důležitým impulsem pro rozvoj
české vzdělanosti, světlem ve tmě všeobecné nevědomosti, kdy vládla
naprostá negramotnost a vzdělanost byla výsadou jen kněží a mnichů.
Po saském knězi Dětmarovi se druhým českým biskupem stal koncem
10. století příslušník rodu Slavníkovců Vojtěch, který usiloval o začlenění
nově vznikajících středoevropských států do Evropy, jež se začala utvářet
po rozpadu franské říše Karla Velikého. Vojtěchovou vizí pro střední
Evropu bylo dosáhnout spolupráce nových křesťanských státních útvarů
- českého státu, Uher a Polska. Zamýšlel podřídit je po církevní stránce
Římu, přičemž měly mít vlastní arcibiskupství, a zároveň chtěl dosáhnout
toho, aby jejich panovníci nesli královský titul. Tento plán se podařilo
realizovat jen v Uhrách a v Polsku.
Český stát se začlenil do této nové Evropy teprve tehdy, když královský
titul získal dědičně v roce 1212 Přemysl Otakar I. Pražské biskupství
bylo povýšeno na arcibiskupství až v roce 1344 za Jana Lucemburského.
Získat legitimitu pro český stát, jeho mezinárodní uznání, se Vojtěchovi
nepodařilo. Jeho sen o duchovní jednotě evropského kontinentu na
křesťanských základech se nespl nil. Tento první český Evropan zahynul
při křesťanské misii mezi pohanskými Prusy v roce 997.
28 29
Lu b ná
v d o b ě s vé h o v zni ku
Původní středověká osídlení na místě dnešní Lubné a v jejím okolí vzniklo
ve velmi příhodné a chráněné poloze, která přitahovala již paleolitické
lovce stádní zvěře i zemědělce a chovatele dobytka v mladší době kamenné.
Od té doby tu lze předpokládat prakticky souvislé osídlení.
Popustíme-li uzdu představivosti, mohli bychom v pralesních porostech,
které pokrývaly valnou část tehdejší Evropy, nalézt tento lidský ostrůvek
mezi dubovými lesy na levém břehu potoka, jehož ko ryto vyhloubily vody
pramenící na úpatí dnešní Senecké hory. Někdejší zbytky dubového lesa
připomínají jen místní názvy Na Doubravách a U Doubku, které však již
upadly téměř v zapomnění. Vládci zdejší panenské přírody byly mohutné
duby s rozložitými korunami, které na rozdíl od téměř neprostupného
pralesa na jiných místech Čech ne tvořily hustý a souvislý porost, nýbrž
byly rozptýleny, takže mezi nimi vznikly světliny, na nichž bujely husté
traviny a podrost.
Břehy rozlévajícího se vodnatého potoka s tůněmi, zejména v místech
bývalého paleolitického jezera, lemovaly porosty vrb, lísek, olší, jasanů,
bříz a dalších dřevin. Ve vyšších polohách se prosa zovaly borovice /
východně od paleolitických lokalit připomíná tento nenáročný strom
místní název Na Borech/.
Roubená obydlí umožňovala tehdejším obyvatelům, kteří žili v praktické
symbióze s přírodou a jejichž čas se řídil střídáním ročních období,
ochranu před nepřízní počasí. Od rozpraskaných pruhů kůry dubů, kterou
používali jako pokryv svých příbytků, dostala zřejmě Lubná svůj název.
Staří Slované nazývali totiž kůru stromů lub. Název lub pro pásy stromové
kůry má ještě v dnešní polština. Za choval se i v ukrajinštině a ruštině.
Smolnaté borovicové štěpiny poskytovaly louče k osvětlovaní příbytků.
Les byl bohatou zásobárnou lesních plodů a lovné zvěře. Žaludy, oblíbená
potrava divokých prasat, přitahovaly tato zvířata a skýtala obyvatelům
stálý zdroj potravy, který doplňovaly ryby z potočních tůní.
Domácí dobytek se živil volně na lesních světlinách. Z klučením a žďářením
lesa se rozšiřovala plocha obdělávané půdy. Na vypalo vání lesa se podílely
i bouře. Duby s hlubokými kůlovými kořeny, které dosahovaly až k hranici
spodních vod, přitahovaly blesky. Plameny lehce stravovaly lesní podrost
se slabou kůrou, kdežto duby se silnou kůrou jim odolávaly a stále určovaly
ráz krajiny. Pokud by nebyly postupně zcela vykáceny, mohly by být ještě
dnes věkovitými svědky vzniku Lubné, protože se dožívají věku i jednoho
tisíce let. O vládě lesa svědčí skutečnost, že v polovině 11. sto letí tvořila
plocha souvisle ji obdělávané půdy jen asi 15 ž celkové rozlohy Čech.
Úrodná spraš byla i surovinou pro výrobu vypalovaných nádob. Vrbové
proutí sloužilo k výrobě pletených košů. Ze dřeva vyráběli usedlíci
nejrůznější nástroje.
Příznivé podmínky umožňovaly obyvatelům prakticky soběstačnou
existenci. Okolní svět jim byl vzdálený a zprávy z něho sen dosahovaly jen
zřídka a s velkým zpožděním. Zdejší lide jen zřídka opouštěli svůj malý
svět a podnikali cesty, které by je nepřivedly zpět do jejich domovů během
denního světla jediného dne. Takto žila tato lesní enkláva ponejvíce svým
uzavřeným způsobem života.
Nejstarší osídlení Lubné tvořilo původně společně s dalšími nepříliš
početnými sídlišti rozptýlenými v Rakovnické kotlině součást místní
správy oblasti Rokytenska s jádrem v pozdějším Ra kovníku. Teprve
později se začaly utvářet základy nového uspořádání, které souviselo se
zakládáním hradů. V Čechách se hradská organizace stala první formou
územní správy. Knížata čes kého feudálního státu byla původně vlastníky
veškeré půdy, kterou si osvojila během sjednocování země pod svou
vládou. Půdu s místními obyvateli poskytovala za službu ve zbrani jako
léno příslušníkům svých vojenských družin, kteří je spravovali z hradů.
Ti se pak časem změnili ve šlechtu, která podporovala vnitřní kolonizaci
a zakládání nových vesnic.
V době vzniku Lubné žilo na území Čech a Moravy necelých 700 00O
obyvatel, z toho v Čechách asi 450 000. Jejich průměrný věk se pohy boval
mezi 45 - 48 lety a jen vzácné se vyskytovali lidé starší šedesáti let.
Ve stejné době žilo v celé Evropě pres 40 milionů obyvatel. Ta tvořila jen
zeměpisný celek. O její jednotě lze hovořit jen v du chovním smyslu, v míře,
v jaké se utvářelo křesťanské společenství. Předpoklady pro budoucí
hospodářskou jednotu vytvářel postupný rozvoj hospodářství a obchodu
a komunikační sítě, která vycházela ze zemských obchodních cest.
Za nejpůvodnějšího raně středověkého osídlení v Lubné vládl v Čechách
syn knížete Břetislava I. Spytihněv II. z Prahy, která se prostírala mezi
dnešním a Pražským hradem a Vyšehradem a vznikla spojením jejich
30 31
podhradí. Mezi nimi v místě dnešního Staroměstského náměstí bylo
tržiště s celnicí jako středisko mezinárodního obchodu, které se stalo
jádrem nového městského organismu. Český stát tehdy ležel mezi dvěma
mocenskými centry: Svatou říší Římskoněmeckou a Polskem. Vládcové
říše se považovali za nadřazené evropským panovníkům a snažili se jim
vnutit lenní závislost, což reálně záviselo na jejich momentální vojenské
síle. Pod jejich vládou byla rozsáhlá oblast sahající od Severního moře do
střední Itálie a od Pyrenejí k Labi. Český stát se pokusům o podmanění
úporně bránil. Břetislav I. římského krále Jindřicha III.
sice v roce 1040 při jeho dobyvačném tažení u Domažlic porazil, ale
když Jindřich III. v následujícím roce oblehl svými vojsky Prahu, musel
se podrobit. Byl donucen složit v Řezně králi slib věrnosti a přijal od něj
Čechy jako léno. Břetislavův přemožitel byl pak v roce 1046 korunován
v Římě papežem za císaře.
Druhým mocenským centrem bylo Polsko. V roce 1025 dovršil polský
vévoda Boleslav I. sjednocovaní Polska a byl v Hnězdně korunován za
prvního polského krále. Dobyl území Moravy a Slovenska a mocensky
ovlivňoval i Čechy a Kyjevskou Hus, která se po smrti knížete Jaro slava
Moudrého v roce 1054 začala rozkládat a upadat. Český stát posléze
upevnil své postavení v roce 1085, kdy byl za prvního čes kého krále
korunován Vratislav II., který získal tento titul za podporu římského
císaře Jindřicha IV. v jeho konfl iktu s papežem Řehořem VII. o investituru
/právo dosazovat biskupy do jejich úřadů/.
V následujícím 12. století vsak český stát zažil období úpadku, z něhož
se vymanil počátkem 13. století za prvního dědičného čes kého krále
Přemysla Otakara I.
Pro historii Lubné znamená významné datum rok 1315, kdy ji král Jan
Lucemburský vybavil právem zákupným /toto tzv. emfyteuzické právo se
začalo šířit v Čechách, na Moravě a Polsku ve 13. století/. Stalo se formou
poddanského dědičného držení půdy, které bylo spo jeno s povinností
odvádět vlastníkovi půdy feudální rentu. Tak se z dříve osobně
svobodných obyvatel, kteří obdělávali půdu, na níž byli usedlí, stali
poddaní feudálního vlastníka. V této formě stupňující se závislosti zůstali
poddaní déle než pět století, až do roku 1848, kdy byla patentem císaře
Ferdinanda I. zrušena ro bota jako bezplatná práce pro vrchnost /feudální
renta v úkonech/ a všechny ostatní poddanské povinnosti a vztahy
/nejtíživější stupeň poddanství - nevolnictví, osobní plnou závislost na
vrchnosti, zrušil v českých zemích císař Josef II. v roce 1781/.
Z ávě r e čn é zamy š l e ní
Místa sídlišť našich nejvzdálenějších předků Na Doubravách dnes
nijak nepřipomínají jejich existenci. Jejich Život může oživit jen naše
obrazotvornost. Zde se v jejich přístřešcích pokrytých zvířecími kůžemi
zrodila nejstarší architektura. U ohnišť, v nichž rozněcovali životodárný
oheň, se vytvářely základy lidského společenství a kultury. Tady šaman
dával první tvary svým symbolickým a magickým představám a pokládal
základy umělecko tvorby. Tady zřejmě vymodeloval svýma rukama z hlíny
i idol lubenské Venuše, který vypálil v ohništi. Při kultovních obřadech tu
zazněl jeho hlasový projev jako zárodek zpěvu a uskutečnil se rituální
tanec tanečníků s prvními ozdobami těla a zazněla primi tivní Hudba,
jejímž projeven byl klapot zvířecích kostí a zvuk kostěné píšťaly. Tady se
pravděpodobně v prostředí nejstarší sym boliky a magického působení
zrodil první umělec.
Výšině Na Doubravách dnes dominuje dvěma vysokými komíny závod
u keramických obkládaček Rako 3. Charakteristický komín cihelny, v níž
byl učiněn první nález našich dávných předků v Čechách, je již minulostí.
Koho z lidí, kteří projíždějí po zdejší železniční trati nebo po silnici mezi
Rakovníkem a Lubnou napadne, jaké tajemství se tu skrývá? Stěží se asi
najde někdo, kdo si uvědomí, jakou jedinečnou historii má toto místo mezi
obilními lány a chmelnicemi u Černého potoka, z něhož uzavírá vzhled
na jižním obzoru lesnatý pás Senecké hory s načervenalou jizvou lomu.
Slunce tu stejně jako v pravěku vychází nad prohnutou výšinou Kozích
hřbetů a po své denní pouti po nebeské klenbě nad Seneckou horou
klesá za obzor nad petrohradskými kopci. Oproti nehostinné tundře je
tu dnes intenzívně obhospodařovaná zemědělská krajina. Údolní niva
a boční erosní jámy Černého potoka v ní tvoří zelené koridory, které svou
rozptýlenou zelení navazují na souvislý lesní porost na Kozích hřbetech.
Ale života, který tu kdysi hýřil ptactvem a polními živočichy, se tu dnes
nedohledáme. Vždyť v Česku je již bezprostředně ohro žena vyhynutím
polovina druhů savců a ohroženy jsou asi tři Čtvrtiny druhů ptáka.
32 33
Vyhynutí hrozí i zajícům /z původních dvou milionů jich zbývá jen pětina/
a koroptvím /jejich stav se snížil z mi lionu asi na 50 OOO/.
Ten kousek země se sídlišti předvoje lidského rodu, který byl svědkem
nedohledného sledu lidských generací řetězících se do vzdá lené minulosti,
by si zasloužil památník, který by dnešním i budoucím lidem připomínal
vzdálenou lidskou epopeu a dědictví našich nejvzdálenějších předků,
kteří k nám stále promlouvají z propasti věků.
Naše putování časem nás přivádí k prvním krokům lidského rodu
a nás samých. V této perspektivě se nevyhneme otázce : Jsme bohatší
o zkušenost minulosti a moudrost lidského věku?
Před půl miliardou let byla naše Země pustou, mrtvou souší, která
se před 400 miliony let zazelenala první vegetací a stala se kolébkou
nejfantastičtějších forem života. Ten vyvrcholil člověkem, který si na
úsvitu svého lidství začal uvědomovat nejen svět kolem sebe, ale i sám
sebe a své postavení ve světe. My, kdo jsme na konci dlouhého řetězce
všech předchozích generací, si v různé míře uvědomujeme skutečnost,
že naše malá modrá pla neta v temné pustotě vesmíru je naší jedinou,
společnou lodí ži vota, jejíž kormidlo, naše svoboda a odpovědnost, jsou
v našich rukách.
Velkým problémem naší planetární civilizace jsou zněny zemského
klimatu v důsledku lidské činnosti, které se projevují globálním
oteplováním a zhoršováním životního prostředí. Dnes je vážně ohrožena
křehká biologická rovnováha na Zemi, druhová mnohotvárnost Života
na ní a v konečných důsledcích i samotná existence lidstva. Drancování
přírodních zdrojů a bezbřehé národy sobeckého konzumního života,
bída a hlad, které ohrožují skoro polovinu lidstva, nedostatek pitné vody
a epidemické choroby burcují svědomí celého světa. Nemenším problémem
je demografi cký růst. Jestliže koncem dob ledových před 10 000 lety se
počet obyvatel naši planety odhaduje na pět až deset milionů, má se
z dnešních více než šesti miliard zvýšit do roku 2050 na více než devět
miliard. Obrovské sociální problémy jsou spojeny s koncentrací lidí ve
měs tech: již v roce 2030 má v těchto aglomeracích žít pět miliard lidí,
skoro 60% obyvatel světa. Důsledky tohoto vývoje nelze do hlédnout.
V dějinách našeho nejbližšího kosmu představuje období půl miliardy
let pouhé dva oběhy naší sluneční soustavy kolem středu naší Galaxie.
Pokud bychom si opravdu hluboce neuvědomili míru své odpovědnosti za
věci společné, za společné dobro, které je naším společném nadřazeným
zájmem, mohla by se kolébka života na naší planetě stát vinou nás všech
opět pustinou a nad budoucností lidstva by se snesl soumrak.
To je i důvod k zamyšlení nad úsvitem lidství v jednom místě evropského
kontinentu, které může vnést alespoň paprsek inspirace do našeho
pohledu na otázku lidskosti v dějinách světa, v naší současnosti
i budoucnosti, u vědomí naší nedělitelné globální od povědnosti za
osud lidstva. Důvod přemýšlet i o etických aspektech rozvoje, étosu
pro budoucnost, o moudrosti politiky a principech uvědomělého bytí
člověka ve společnosti, o solidaritě, bez níž neexistuje plodné lidské
soužití, a o subsidiaritě, jež otvírá prostor tvůrčí osobní iniciativě i na
nejnižší úrovni, které jsou inspiračními prvky Evropské unie a příkladem
odpovědného přístupu k řešení problémů dnešní a budoucí společnosti.
34 35
Li t e r a tur a
Atkinson R. J. C.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . .Stonehenge and Neighbouring Munuments, Londýn, 1987
Aubarbie J. L., Binet M., Bouchard J.P.: . . .Les sites préhistoriques en Périgord, Rennes, 1996
Bobrinskij N. A.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zvířata tunder a stepí, Praha, 1974
Bourdier F.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Préhistorie de France, Paříž, 1967
Buchvaldek M.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .Dějiny pravěké Evropy, Praha, 1985
Cleyet-Merle J. J.: . . . . . . . . . . .Wonderful Les Eyzies. World Capital of Prehistory, Rennes, 1991
Clottes J., Lewis Williams D.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Les chamanes de la préhistoire, Paříž 2001
Day H.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Fossil Man, Londýn, 1969
Dvořák D.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .Odkryté dějiny, Praha, 1984
Filip Jan: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .Investigations Archéologiques en Tchévoslovaquie, Praha 1966
Frankl J.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Archeologie mysli, Praha, 2003
Garanger J.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .La préhistoire dans le monde, Paříž, 1992
García Guinea M. A.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .Santillana y Altamira, León, 1991
Harenberg B.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .Kronika lidstva, Bratislava, 1992
Jusserand M.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . La France préhistorique, Paříž, 1998
Kleibl J.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Cesta za Adamem, Praha, 1969
Kočka V.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .Dějiny Rakovnicka, Rakovník, 1936
Kottak C. P.: . . . . . . . . . . . . . . Anthropology. The Exploration of Human Diversity,New York, 1991
Leakey R., Lewin R.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .Lidé od jezera, Praha, 1984
Leroi G. A.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dictionnaire de la préhistoire, Paříž, 1997
Michálek J.: . . . . . . . . . . . . . . .Geologický popis politického okresu rakovnického, Rakovník, 1922
Mohrig W.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .Wie kam der Mensch zur Familie, Lipsko, 1982
Novotný B.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Encyklopédia archeologie, Bratislava, 1986
Otte M.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . La préhistoire, Paříž, 1997
Paturi F. R.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .Kronika Země, Praha, 1995
Pleiner R.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pravěké dějiny Čech, Praha, 1978
Renner J.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . Popis politického a školního okresu rakovnického, Rakovník, 1902
Stein B. M.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Physical Anthropology, New York, 1993
Sugden K.: . . . . . . . . . . . . . . . The Prehistoric Temples of Stonehenge and Avebury, Andover, 1994
Svoboda J.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mistři kamenného dláta, Praha, 1986
Valoch Karel: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Le paléolitique en Tchéquie et en Slovaquie, Grenoble, 1996
Záruba B.: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Otisky času, Praha, 1997
Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha, 2002
Kronika českých zemí, Praha, 1992
Nálezové zprávy Archeologického ústavu AV ČR
Lubná je malebná obec prostoupená zelení.
Lubná je malebná obec prostoupená zelení.
Přílo ha
36 37
Lubná je malebná obec prostoupená zelení.
Vstupní brána do dolní části obce.
Vpravo od silnice začínalo novověké osídlení. Původně ji na jejím pravém okraji v
místě zídky lemoval nízký doškový domek (U Vlčků).
Staré centrum obce i návrší s kostelem.
38 39
Pohled z jihu. V pozadí Rakovník a pohoří Džbán.
Pohled ze západu.
Dnešní pohled na někdejší sídliště předvěkého člověka dnes zastírá stromový porost.
Pohled ze severu. Na pozadí Senecká hora.
Nejstarší minulost se setkává s mladou přítomností. Zeleň vlevo od silnice zahaluje
místa, kde byly objeveny stopy dávných předků dnešního člověka.
40 41
...a její dobové vzezření s autorem kresby začátkem 70. let minulého století.
Stará cihelna v dětském ztvárnění...
Nadějná budoucnost. Foto Václav Kašík
Tajemná minulost.
42
Dokumentární snímky z výkopových prací.
Foto Archív Městského muzea v Rakovníku.
Dokumentární snímky z výkopových prací.
Foto Archív Městského muzea v Rakovníku.