Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

        Dominantou starší části obce je kostel zasvěcený sv. Jiří. První písemné zmínky o kostele jsou již z počátku 14. století.
O obci, jejíž jméno se v průběhu staletí obměňovalo (Hlubna, Luben, Lubina, Lubno) jsou první zmínky v listině probošství litoměřického z roku 1057. Další písemný doklad pochází z roku 1315, kdy rytíř Vilém Zajíc z Valdeka, nabyv Křivoklát, vysadil zde dvůr s právem zákupním podle práva Starého města pražského. Až na krátké výjimky patřila obec pod královské panství a prošla v průběhu staletí obdobími zkázy i rozkvětu.
Během třicetileté války, roku 1632, nežil v obci žádný osadník. Život se vrací do jejích domů později a zvolna. V roce 1651 je osídleno 12 domů a v nich žije 39 obyvatel. Postupně pak přibývají další, živící se převážně zemědělstvím.
K výraznému rozvoji obce dochází v 19. století s objevem černého uhlí a o několik desítek let později i lupku a jeho postupným dobýváním. Prvním dolem byla šachta Sv. Rocha otevřená roku 1821, následují pak další jámy jako: Benedikt, Hoffnung, Jacobi I a II, a postupně další a další. Posledním otevřeným dolem byl důl 1. máj v roce 1952 a na budovaném dole Rako II., kde bylo započato s hloubením jámy v roce 1964 těžba již zahájena nebyla.
Uhlí a lupky byly dominantou průmyslového rozvoje obce. Svědčí o tom i výstavba rodinných domků, když v roce 1900 bylo v obci 99 popisných čísel, v současnosti jich je 251. Tento rozvoj v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let ovlivnila i výstavba nového závodu na obkladačky, Rako III. Provoz v něm byl zahájen v roce 1980.
Do období po roce 1980 spadá i výstavba nové školy, kulturního zařízení, později i čistírny odpadních vod, kanalizace a plynovodu. Převážná část akcí byla prováděna svépomocí občanů. 
V současnosti Lubná čítá 305 popisných čísel a žije zde na 899 obyvatel. Obec se přitom dále rozrůstá a rozvíjí, je zde vodovod, kanalizace  a rozvod plynu. Obyvatelé mohou využívat pošty, pohostinství a prodejny, děti tu docházejí do mateřské a základní školy. V posledních dvaceti letech v obci došlo k rozvoji keramického průmyslu, na zdejší život má značný vliv také blízkost města Rakovník.

 

Lubenská kronika je psána od roku 1835 v jejím úvodu jsou i tato slova:...kdo v ní čísti bude k potěšení a k spasení duší prospívá, když počínáme ve jménu Nejsvětější trojice...

Kronika tedy začala být psána na konci vlády císaře Františka I, tj toho císaře, který velkou část svého života bojoval s Napoleonem. Do jeho vlády spadá počátek papírových peněz u nás, jak se uvádí v kronice. O tehdejší situaci se zde doslova píše: "...peněz dost, ale drahota."
Zápisy v kronice se ještě vrací do let před rokem 1835. V létech 1809 a 1811 zmiňují velké neúrody. Hledal jsem zde i záznam o neúrodě v roce 1816, která tehdy postihala celý svět z důvodu největšího výbuchu sopky, jaký byl kdy v historii zaznamenán, ale nenašel. Při výbuchu sopky Tambory v roce 1815 došlo k zahalení celé naší planety sopečnými plyny tak, že v létě roku 1816 nedozrálo obilí a nastal hlad.
V roce 1834 byl v Lubné opraven kostel sv. Jíří nákladem 88 zlatých sebraných po obci 132 zlatých uvolněných ze zádušní kasy.                                                                                                                           V roce 1835 byla opravena škola v obci a s velkou slávou vysvědcena 30.11.1835 na den sv.Ondřeje. Slavnosti se zúčastnil i Carl Egon kníže z Fürstenbergu a Lubnou znělo slavné The deum. Celá slavnost je v kronice velmi podrobně zaznamenána ( i s melodiemi písní). Kromě toho, že to byla v Lubné skutečně významná událost si zde "přihřál polívčičku" i místní pan učitel Karel Tarant, který byl součastně i prvním Lubenským kronikářem. V kronice je uvedeno i celé tehdejší vedení obce:
Matěj Bláha rychtář
Johann Koutecký konšel
Anton Beněš obecní.

 

 
Sága prehistorického člověka v Lubné

Václav Kašík (zkrácená verze)


Lubná u Rakovníka, jedna z více než 6 250 českách obcí, je pra­starého původu: existuje o ní písemný záznam již z roku l057, kdy v Čechách vládl kníže Spytihněv II. Významným datem v její historii se stal rok 1315 , kdy český král Jan Lucemburský vydal na hrade Křivoklátu list, jímž „ves Lubnou vysadil praven zákupným“, což byla forma poddanského dědičného držení půdy. Nabyvatel ji získal od jejího vlastníka za vyplacení jednorázové částky a odváděni fixní roční feudální renty.

Vyznačuje se jedinečnou kontinuitou osídlení, které dosahuje až k samým počátkům lidského rodu. Jeden s jeho prvních předsta­vitelů Homo sapiens /Člověk moudrý/ ze starší doby kamenné se tu objevil snad již před 300 000 lety. V mladší době kamenné, před 23 000 lety, na něho navázal příslušník jeho poddruhu Homo sapiens sapiens, který je naším přímým lidským předkem. Jeho přítomnost prolíná nejen mladším paleolitem, ale i mezolitem, eneolitem, dobou bronzovou, železnou a římskou, i dobou, kterou otevřel příchod nejstarších Slovanů z východu, kdy zdejší kraj patřil k nejzápadnější výspě slovanského kmene Čechů, 

Po vzniku českého státu v 10. století sdílela Lubná jeho sple­tité osudy, Nejtěžší chvíle zažila za prvního evropského válečného konfliktu, třicetileté války/ 1618 - 1648/, kdy byla zcela zpusto­šena a od roku 1633 neměla ani jediného obyvatele. Když jejími troskami táhl v roce 1648 švédský generál Konigmark, nesetkal se tu s nejmenší stopou života. Zhruba o dvě století později měla obnovená obec podle písemných záznamů 486 obyvatel, Svou daň si vyžádaly i dvě nejstrašnější války v lidských dějinách ve 20. století, jejich oběti připomíná pietní památník na kopci s dominujícím kostelem, kolem něhož během 19. století vznikl kruh novověkých sídel. Z nichž první číslo popisné /u Vlčků/ leží nedaleko výšiny Na Doubravách, míst prehistorického osídlení, s nímž seznámil od­borný svět jako s prvním mladopaleolitickým sídlištěm v Čechách v roce 1890 profesor rakovnické reálky Jan Kušta. Do nového tisí­ciletí vstoupila Lubná se 719 obyvateli. V roce 2004 jejich počet přesáhl 770. 

O původním kostele sv. Jiří je písemný záznam z roku 1357. Z roku 1583 pochází zvon, který byl poškozen při zvonění proti mračnům v roce 1857 přelit. Na východní straně nese úryvek z Žalmu 84: „Srdce mé i tělo mé plesají k Bohu živému.“

Pro Lubnou jsou charakteristické žilné živcové hnědočervené porfyry, které tvoří vlnící se pás hřebenů uzavírajících východní a jižní obzor. Porfyry prostupuje mladší tmavý už šedý diorit. Dno Rakovnické pánve tvoří algonkické břidlice v hloubce od 170 m. Jižní pás Senecké hory je hranicí, za níž se prostírá jižní kraj břid­lic, které tvoří údolí Berounky. 

Ve vědeckém světě získala Lubná proslulost také nálezy zkamenělých živočichů, které určil ve zdejších karbonských vrstvách Jan Kušta /bylo to 11 druhů pavouků, čtyři polostíři a dva štíři/.Tehdy, koncem 19. století, to byl nejbohatší nález karbonských členovců na světe.

Z permu pochází červený pískovec. Třetihorní mělké moře s období křídy, které zasáhlo na Rakovnicko, připomínají jeho vyzdvižené usazeniny na se­verním obzoru v opukových masívech Džbánu a Louštína. V pozdní fázi třetihor překryly permokarbonské horniny písčitoštěrkové nánosy. Temně šedé jílovce, vrstevnaté jílovité sedimenty, se změnily v lupky, z nichž se vypálením vyrábí ohnivzdorný šamot, a bílé jíly se staly výchozí surovinou pro rozvinutý keramický průmysl. 

Uhlí se těžilo v lubenských dolech od roku 1828. Z dolu Ignác na samotě Brantu, jenž byl vyhlouben v roce 1875, vedla železniční vlečka na lubenské nádraží, odkud se vyvážely desítky vagónů každodenní vytěženého uhlí. Ve své době byl Ignáe nejmoderněji vybaveným dolem v rakousko-uherské monarchii. Strojní zařízení, které sem bylo dovezeno s Velké Británie, bylo pova­žováno za div hornické techniky. Ignác už dnes nepřipomínají ani jeho odvaly a bývalý důl 1. máj na vrcholu návrší Na borech nad Černým potokem připomíná už jen jeho těžní věž. 

Na severním okraji Lubné, jemuž dlouho dominoval vysoký komín bývalé cihelny, je místo, které si získalo světovou proslulost jako významná archeologická lokalita. Tam, na povlovném jihovýchodním úbočí nevýrazné výšiny Na Doubravách, která se téměř neznatelně svažuje k Černému potoku, se navršila sprašová závěj, kterou kdysi vytvořily severní větry. Pod vrstvou této cihlářské hlíny objevil Jan Kušta v roce 1890 nejstarší kamenný nástroj prvního představitele lidského rodu Homo sapiens, pěstní klín. Ten tu znova spatři1 světlo světa po asi 300 000 letech .

Jan Kušta tu rovněž pod vrstvou spraše objevil i první znané mladopaleolitické sídliště v Čechách z doby před 23 OOO lety, které je dnes nejvýznamnějším českým nalezištěm z období gravettienu. 

Lubná patří k jednomu z nejdůležitějších nalezišť pěstního klínu se staršího acheulu, lidy vládlo teplé a vlhké počasí. Tento nástroj tu zanechali dávní lovci, kteří tudy procházeli. Tím se do nejvzdálenější historie Lubné zapsali první příslušníci lidského rodu. Zůstává otázkou, zda již neměli v těchto místech předchůdce, protože Jan Kušta objevil v lubenské lokalitě i úštěpy clactonské industrie /tyto nástroje byly nazvány podle naleziště v Clacton-on-Sea na východním pobřeží Anglie/, které pocházejí z ještě starší doby. 

Výzkum aurignacké stanice u to­hoto jižního břehu, na kterou navázala osídlení z následujícího gravettského období, řídil začátkem 30. let minulého století významný český archeolog J. Bohm, který ji označil za „jedinečnou“. Toto unikátní naleziště, v němž bylo vedle fosilních kostí soba, pratura a dalších živočichů nalezeno na 800 kusů pazourků, navštívili i další přední Čeští odborníci. J. Bohm pokračoval v průzkumu aurignackého osídlení v Lubné i v roce 1949. 

Lubenská lokalita odpovídala typickému sídlišti aurignackého ob­dobí. Tato sídliště byla budována na návrších s dobrým rozhledem v nadmořské výšce 250 - 400 metrů. Lubenská aurignacká lokalita na sprašovém návrší Na Doubravách ve výšce 364 m.n.m. se povlovně svažuje ke korytu dnešního Černého potoka.


Nejvýznamnější gravettská lokalita v Čechách

Lubná získala světovou proslulost svým osídlením v období gravettienu /toto období vyspělé mladopaleolitické kultury je datováno dobou mezi 28 000 - 18 000 let př. Kr./. Gravettien nese svůj název podle jeskyně La Gravette u řeky Couze, levobřežního přítoku řeky Dordogne, poblíž francouzské obce Bayac. Ve střední Evropě ho reprezentuje tzv. východní gravettien, k němuž patří světoznámé sídliště v Pavlově, Dolních Věstonicích a v Předmostí. Lubná, na rozdíl od starších sídlišť na Moravě, nevyhazuje jejich kulturní znaky a je charakteristická svébytnou kulturou. Významným rysem období gravettienu u nás je skutečnost, že naše země byly dosud nejhustěji osídleny.

Na závětrné straně návrší Na Doubravách, na severovýchodním okraji Lubné, objevil Jan Kušta v roce 1890 pod navátou vrstvou spraše v místě výkopu pro komín bývalé cihelny první mladopaleoli­tické sídliště v Čechách, které dnes představuje nejvýznamnější českou gravettskou lokalitu. V hloubce 1,5 netřu pod ornicí od­halil nejbohatší archeologické nalezišti své doby, v němž objevil tisíce pazourkových nástrojů a odštěpků a velké množství kostí divokého koně, pratura, sajgy , jelena, soba, srstnatého nosorožce a dokonce mamuta, který byl zřejmě jedním z posledních v Čechách. Toto sídliště, staré 23 000 let, patřilo lovcům stádní zvěře, kteří tu žili v závěrečné fázi poslední doby ledové, warmu 3, která byla nejchladnější v touto glaciálu.

Není bez zajímavosti, že ze stejného období pocházejí podle španělské antropoložky Silvie Gonzálezové nálezy nástrojů objevených v jedné jeskyni v jihozápadní Brazílii, které svědčí o tamní přítom­nosti nejstarších obyvatelů amerického kontinentu. Ti, podle ní, pocházeli z jižní Asie /podle dosavadních názorů byli prvními oby­vateli Ameriky indiáni, sibiřští lovci, kteří tam přešli přes zamrzlou Beringovu úžinu před 14 000 - 18 000 lety a stali se základem dnešní indiánské populace .

V roce 1913 učinil v blízkosti Kuštovy lokality obdobný nález rakovnický učitel Jan Renner. Následoval výzkum řízený J. Bohmem ve třetí lokalitě v roce 1933. Výzvou dalších dvou v roce 1961 vedl S. Vencl. Ve stanici Lubná IV., kterou prozkoumal, bylo odkryto 25 m2 plochy a ve stanici Lubná V. celkem 40 m2, Vedle hojného výskytu sobích kostí tu byly objeveny i kosti menších severských savců: zajíce sněžného, polární lišky, rosomáka a lumíků.

S. Venci vyjádřil při této příležitosti přesvědčení, že tím dosavadní archeologické nálezy v Lubné nejsou vyčerpány, nýbrž, že další lze očekávat. Nabízí se tak otázka, do jaké míry vydala zdejší poměrně nevelká prozkoumaná plocha svědectví o dávných obyvatelích těchto míst a kolik jich možná ještě tají.